Vše je to o úhlu pohledu
S novým rokem člověk často přemítá nad svým životem a získanými zkušenostmi. A po třicítce si začínám víc uvědomovat jednu důležitou věc. Věc, která mi v poslední době výrazně zlepšila kvalitu života a obecnou spokojenost: Vše je to o úhlu pohledu, o tom, jak na věci nahlížíme. Když člověk na všechno kouká z té horší stránky, tak i ten život bude horší a stejně tak naopak, pozitivní náhled, respektive neutrální (či řekněme konstruktivně kritický) nám ze života dělá lepší místo. Zní to naprosto logicky, ale popravdě málokdo si to takhle připustí, a i nadále si sám ubližuje, viz můj příklad:
Ještě tak dva roky nazpět jsem byl pesimista a „chudák“, kterému všichni ubližují. Lidi mě srali a vždycky když interakce s nimi neproběhla podle mých představ, tak jsem si to spojoval s tím, že něco proti mně mají, a že se mi proaktivně snaží ubližovat. Prostě jsem si tak nějak nakukal, že lidi jsou svině. Pak ale, ani nevím jak, jsem si postupně začal uvědomovat, že možná ti lidi mají taky vlastní starosti a životy, a že fakt není jejich cílem mi ubližovat a klást klacky pod nohy, ale jen že se občas neshodnem nebo že mají jiný úhel pohledu na danou problematiku. A rázem, jako mávnutím kouzelného proutku, ty interakce s lidmi nebyly tak špatné, chovali se ke mně špatně jen velmi zřídkavě a já vlastně zjistil, že těch lidských sviní je fakt málo.
S tímhle uvědoměním přišla změna i v celkovém nahlížení na problémy, respektive na potenciální „nasíračky“. Uvedu pár příkladů:
1. Paní prodavačka mi nevrátila (asi cca 50 kč). Dřív bych jí podezíral z toho, že se mě snaží oškubat a byl bych pak nasranej ještě dobrou hodinu po tom, teď jsem nad tím jen mávl rukou a řek si, že asi zapomněla a s úsměvem jí požádal o vrácení peněz. Odešel jsem nakonec se smíchem a dobrou náladou.
2. Jel jsem s rodinou na dovolenou k moři. První dva dny propršely. Dřív bych měl zkurvenou náladu, kterak bych si říkal, že jsem fakt nejel k moři proto, abych byl zalezlej v hotelu a měl bych zkaženou dobrou půlku dovolené. Teď jsme společně vymysleli plán, co budeme dělat, dali si nějaké procházky, hráli hry na pokoji a užili si ty dva dny možná i víc než pak u toho moře.
3. Kolega v práci mi odmítl vydat klíč od archivu, dokud mu nedodám vyplněný protokol o tom, co tam budu ukládat (v životě to po mě nikdo nikdy nechtěl). Dřív bych se na něj nasral a říkal si, že je to zbytečná byrokracie. Teď jsem to prostě vyplnil (za pět minut) a oba jsme byli spokojení.
Moh bych takhle pokračovat, ale pointa je v zásadě ta, že spokojenost si každý utváří sám, a to podle toho, jestli jí chce, nebo ne. Pokud člověk pořád touží po nějaké nedosažitelné dokonalosti a hledá chyby v externích faktorech, které nemůže ovlivnit, tak spokojenosti dosáhne jen těžko. Naopak, pokud si řekne, že z těch náhodných vlivů, byť třeba v jádru negativních, zkusí vždy vytřískat maximum, tak je dokáže přetvořit často v něco pozitivního, případně neutrálního a spokojenost je pak stabilnější.
Nemluvím tady o falešné pozitivitě – někdy jsou věci fakt na hovno a je dobré si to přiznat, aby se s tím dalo nějak pracovat. Ani o tom, že každý musí být za každé situace spokojený. Taky je mi jasné, že lidé s chronickou depresí fakt nemůžou v hlavě přepnout nějaký spínač a bude jim lépe. Jen se dělím se zkušenostmi, jakožto průměrný člověk, který dřív byl konstantně nespokojený a teď je šťastný a jen tak ho něco nerozhodí.
Zažil jsem od tohohle zjištění hodně selhání a negativních zkušeností, ale díky tomuhle mindsetu to nikdy nebyl „big deal“ a vždy jsem se s nima dokázal srovnat. Proto se i o tuhle zkušenost dělím, protože si myslím, že může pár lidem možná pomoc. Díky za přečtení.